V mizérii

Já jsem se narodila v mizérii
před tím se těžko někam schováš
vím, byl to dar – to, že vůbec žiji
jinak se všeho musím doprošovat

Dojít až k důchodu po kolenou
a kam potom jít? Kam pokračovat?
Ale mě nechytí, mě nedoženou
to je má mantra, zas a znova


Na stejný adrese bydlím dodnes
jen stále jednou nohou na odchodu
u sebe to, co dá se odnést
bijící srdce, mrtvou vodu

A ať mi na záda vlezou všichni
už bych si ráda vzala dovolenou
už bych všem dovolila odpustit mi
ale mě nechytí, nedoženou


Já jsem se narodila v mizérii
teď beru prášky, abych zapomněla
občas se omluvím, že vůbec žiji
to už mi dávno nic neudělá

Já jsem si dávala život stranou
a kde jsou ty roky? Copak tohle je vše?
Ale mě nechytí, mě nedostanou
i když dost možná po mně nikdo nešel

Mě nechytí, mě nedostanou
i když dost možná po mně nikdo nešel